Modernizace

Modernizace majetku je podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, definována takto: "Modernizací se pro účely tohoto zákona rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku." Například modernizace výrobní linky znamená pořízení a instalaci novější technologie vyšší kvality, připadně s rozšířeným použitím. Nejedná se o rekonstrukci ani o pouhou opravu či údržbu majetku.

V kontextu společenských věd se jako modernizace označuje zejména přechod od společností tradičního typu k společnosti „moderní“. Tento proces poprvé proběhl spontánně v nejvyspělejších částech západní Evropy v 17. až 19. století a znamenal politický, kulturní i ekonomický přechod od pozdně feudální společnosti podepřené stavovskými privilegii a náboženskou legitimací ke společnosti ústavně řízené, podporující ekonomické i politické svobody a legitimované vůlí lidu. V dalších letech o tento vývojový přechod usilovaly a usilují další společnosti, často cíleně v rámci programů rozvoje řízených jejich elitami (např. atatürkovské Turecko).

Modernizace tedy reprezentuje proces přeměny společnosti, jejímž původním východiskem byl přechod od společnosti tradiční k moderní. Jedná se o přeměnu, která se prolíná všemi podsystémy společnosti, přičemž je to proces endogenní – celá společnost se mění zvnitřku, a to i za přispění importovaných hodnotových orientací.

Někteří teoretici modernizace předpokládají, že nastartovaný ekonomický růst je doprovázen pozitivními změnami v oblasti politiky (demokratizace společnosti), v oblasti kultury (změny hodnot směrem k větší toleranci a empatii) i v dalších oblastech života společnosti.

Mezi projevy modernizace patří industrializace a urbanizace dříve agrárních zemí, vzestup sociální mobility spojovaný s expanzí vzdělání, sekularizace kultury, nastartování vědecko-technického pokroku, tvorba nových státu spojovaná s demokratizací a vzrůstem politické participace, rozšiřování obecně platných hodnot a racionalizace životního stylu.^[1] Modernizované společnosti byly v minulosti chápány jako společnosti vlivné, které svou moc uplatňovaly na společnostech tradičních. V posledních desetiletích se však význam pojmu modernizace mění ve všech kontextech svého uplatnění. Rozšiřuje svůj význam na přeměnu, optimalizaci a regulaci sociálních vztahů a inovací, na vývoj technických zařízení, vzdělávání apod. V novějším pojetí představuje modernizace koexistenci racionalizace a kultivace.^[2]

Podle Jana Kellera, českého sociologa, je za moderní běžně pokládáno to, co se před našima očima neustále vyvíjí, to, co kontrastuje se stavem věcí minulých, který je považován za nedynamický, strunulý, nehybný a stagnující.^[3]

V sociálních teoriích se jako modernizace většinou označují sociální změny zejména větších a komplexnějších sociálních systémů (např. institucí, organizací, asociací, případně i celých společností a státních útvarů). Obecně tedy může být definována jako proces permanentního vykořeňování tzv. starého či přežitého (třeba i toho, co kulturně sedimentovalo poměrně nedávno), a současně jako komplementární proces neustále nově institucionalizované reflexivity.^[4]